David Ondříček

Chtěl jsem být potápěčem

Slávistické Vánoce

Jak slávisté tráví sváteční dny?

Luboš Kozel

Vím, kam v Budapešti nemůžu

Adam Petrouš

Do branky se už necpu

Tomáš Došek

Proč mi říkají Kanťas

Josef Bican

Střelec století

David Ondříček při natáčení

V prosinci minulého roku skončilo natáčení nového českého filmu Jedna ruka netleská. Režisérem a spoluautorem příběhu je David Ondříček, který má za sebou divácky úspěšné snímky Šeptej nebo Samotáři. Závěrečné scény vznikaly v pražské restauraci Magická zahrada, kde také Ondříček odpovídal na dotazy pro slávistický web. Během rozhovoru se dostal i k začátkům své filmařské dráhy: "Vyplynulo to přirozeně. Ale původně jsem chtěl být potápěčem…"

Kdy a jak se zrodil nápad natočit film Jedna ruka netleská?
Že budu pokračovat v podobném duchu jako u Samotářů, jsem věděl už při natáčení. Tehdejší spolupráce se mi moc líbila. Nejdřív jsme zkoušeli něco s Petrem Zelenkou, ale nakonec jsme se nedohodli. Tak jsem požádal Jirku Macháčka, že bychom spolu mohli něco nezávazně napsat. Odjeli jsme k nám na chatu a začali tvořit tenhle příběh. A to všechno se stalo před rokem.

Noční natáčení na přehradě

Do jaké míry bude nový film pokračováním Samotářů?
Samotáři II to určitě nebudou, lidi co na tom dělají, to tak cítí. Ale tahle domněnka je asi logické vyústění - diváci vidí mě, Macháčka, Trojana a ještě k tomu to bude černá komedie. Film je však úplně jiný, tolik společného se Samotáři nemá.

V čem je jiný?
V absurditě a humoru, postavy jsou jiné, problémy, které řeší, také. Tolik se neprobírá, kdo s kým chodí nebo kdo má koho rád. Jde o komedii, kde postupem času ustupuje kriminální příběh a začínají být důležité vztahy mezi lidmi. Schéma je podobné jako třeba ve filmu Big Lebowski, hrdina je do své pozice dotlačený, a když už v ní je, tak se musí ohánět.

Takže se nebojíte škatulkování se Samotáři?
Když bude film diváky bavit, tak ho porovnávat nebudou. Když zjistí, že je o něčem jiném, nechají se strhnout. Když je bude nudit, budou říkat, že lepší byli Samotáři. Ale to už nechám na osudu.

Scénář jste psal s Jirkou Macháčkem, jak probíhá práce ve dvou?
Funguje to různě, psaní scénáře není jako tvoření literatury. Nedovedu si představit, že by někdo psal knížku ve dvou. Já jsem zapisoval a sestavoval to dohromady, Jirka dával nápady. Někdy to bylo i naopak. Byl to takový chaos, který měl určitý řád. Jsem odpůrce psaní podle kostry, že se předem vymyslí děj a pak se píše. Takže jsme se snažili být spontánní, nakupili jsme nápady, které jsme jako film sestříhali k sobě.

Kdy vám vylezla kostra?
Po určité době psaní, pak jsme se jí drželi a jen ji upravovali. Ale vyvřela samovolně, nebylo to tak, že bychom něco vyspekulovali a pak doplňovali. Příběh je dost komplikovaný a propletený, zamotávají se do sebe tři různé roviny.

Považujete za výhodu, když scénář píše režisér?
Znalost je obrovská, ale chybí odstup. Zpětnou vazbou je u autorských filmů režisér sám. Musí se spolehnout sám na sebe. Co je špatné, si musí zakázat, co je dobré, si musí pochválit. Nemluvě o tom, že jsem i producentem. Sám jsem si oporou. Ale spoléhám na to, že už jsem něco natočil a určitou zkušenost mám.

Proč jste zvolili název Jedna ruka netleská?
Jedná se o perské přísloví, původně se film měl jmenovat Hvězdy v očích, to mi ale přišlo moc romantické. Takže jsme hledali něco absurdního, co by vyjadřovalo atmosféru filmu. A našli jsme tenhle název, který ve všech ohledech splňuje to, co potřebujeme. Film je zároveň o tom, že člověk nedokáže nic sám. A paradoxně se v něm hraje o ruku.

Doslova?
Ano, doslova o ruku.

David Ondříček režíruje kaskadérskou akci na přehradě

Kde se všude točilo?
Převážně v Praze. Velmi náročné scény vznikly v Gorlickém paláci, točili jsme tady v Magické zahradě, na přehradě u Humpolce, na Křivoklátsku nebo na ulici na Žižkově. Prostě všude možně. Nejnáročnější pasáž byla na přehradě, strávili jsme tam čtyři dny a pracovali v noci. Vůbec celý film se dělal hodně v noci, štáb je taky proto unaven. Těžké bylo natáčení v mrazáku na Barrandově v mínus šestnácti - jeden z hrdinů se tam omylem octne. Mrazák trval dva dny, což bylo opravdu šílené. Na české poměry je ve filmu velké množství kaskadérských a pyrotechnických scén, určité kaskadérské výkony museli podat i sami herci.

Na kdy plánujete premiéru?
Na konci září 2003. Budeme se to snažit pustit asi v pětadvaceti kopiích, což je asi o pět víc, než měli Samotáři.

Napadlo vás někdy natočit úplně jiný druh filmu než zatím děláte?
Napadlo, určitě. Už třetí můj film se odehrává na podzim a je ze současnosti. V každém případě, v budoucnu, když mi to osud dovolí, udělám něco jiného. Ale teď jsem plně zaměstnaný na Jedna ruka netleská, takže o tom nepřemýšlím.

Nikolka (Sára Voříšková) u psychologa Jaroslava (Martina Myšičky)

Váš otec je slavný kameraman a dlouholetý spolupracovník režiséra Miloše Formana.
Do jaké míry vás ovlivnil a nasměroval k filmařině?
Úplně původně jsem chtěl být potápěčem (úsměv). O tom, že budu filmařem, jsem nepřemýšlel. Vyplynulo to přirozeně. U nás se o filmu hodně mluvilo, táta brzo koupil video, takže jsem se mohl dívat na snímky, které se u nás nedávaly. Taky mě bavilo fotit, četl jsem o tom různé knížky, učil mě jeden starší kamarád. K filmu jsem tak měl čím dál blíž. Že po gymplu půjdu na FAMU, jsem se rozhodl, když mi bylo asi šestnáct. Ale nevěděl jsem na co, myslel jsem, že na kameru. Nebyl jsem vyhraněný, tak jsem si říkal, že zkusím něco všeobecnějšího a šel jsem na dokument. Ale moc mě nebavil, nemohl jsem ho úplně ovlivnit - jde o zaznamenávání skutečnosti, která se děje. Zjistil jsem, že mě zajímá fikce. A začal jsem se věnovat celovečernímu filmu. Jakou profesi si vyberu, je mi vcelku jedno, dělám producenta, režiséra, byl jsem i kameraman.

Radil vám otec v začátcích?
On moc nemá rád filmovou teorii, je ohromný praktik, mluvíme o konkrétních případech zcela konkrétně. A to je nejlepší - vidím film, někdo tam dělá něco špatně nebo dobře a on hned říká, jak to opravdu je. Na tom jsem se naučil nejvíc. Když jsem teď filmoval, dal jsem mu přečíst scénář a on poukázal na něco, co se mu nelíbí nebo naopak něco vyzdvihl. Když přijde na plac teď, tak samozřejmě radí, ale cítím, že do jisté míry mám svou hlavu a řeším věci po svém. Nechci říct, že bych jeho rady neakceptoval, hrozně si jich vážím, ale řeším věci, jak uznám za vhodné.

Jak berete od otce komentáře k hotovému produktu?
Táta je hodně benevolentní, přeci jen je moje práce jiná než jeho, na jiné úrovni a pro jinou generaci. Myslím, že má radost, že se neflákám někde po hospodách. Abych pravdu řekl, spíš mě chválí a dívá se na to pozitivně.

Vl. Dlouhý (moderátor)

Diskutujete o vašich filmech? Rozebíráte je?
Rozbory bych tomu neříkal, táta není příliš pedagogický typ. Nezabývá se nějakými pitomostmi, dívá se na věc koncepčně. Bavíme se, o čem film je, co má říct, jak má vyznít, než že bychom ho zpětně rozebírali. Zvlášť já nesnáším diskutovat o tom, co člověk udělal špatně, to už nějak sám vidí. Sem tam mi něco v každém případě vytkne, ale plánovitě nikdy několik hodin o filmu nemluvíme.

Stává se vám, že vás někdo s otcem porovnává?
Stává, ale je to vlastně absolutní nesmysl, protože co dělal on, bylo něco úplně jiného něž dělám já. Od první chvíle jsem nikdy netoužil někoho napodobovat. Chci jít vlastní cestou. Vážím si odkazu české nové vlny šedesátých let, ale můj úkol je být originální. Dělám filmy tak, jak cítím.

Ale přesto, jak ta srovnání berete?
Rychle jsem si na ně zvykl. Třeba na gymnáziu všichni říkali, to je syn kameramana. V určité chvíli to člověk přestane vnímat. Se mnou se to táhne, což je logické a přirozené, jsem syn slavného kameramana. Ale už jsem párkrát zaregistroval, že o mém tatovi psali jako o otci režiséra. Neříkám slavného. Srovnání je ale liché - jsem jinde než táta, ten udělal strašně moc kvalitních věcí. Je to podobné, jakoby se ptali syna Zidaneho, který hraje pátou ligu někde ve Francii, jestli ho někdo porovnává s otcem. Já hraju naprosto rozdílnou soutěž než otec.

Jaký způsobem vnímáte "standardní" kritiky?
Sportovně a přirozeně, člověk má čtyři ohlasy jaké může dostat: kritika kritiků, kritika kamarádů, ocenění na festivalech a divácká návštěvnost. Jiná kritéria nejsou, možná ještě osobní pocit. Záleží mi na tom, dobrá kritika mě povzbudí, chytrá nadchne, špatná rozesmutní. Vnímám je jako každý normální člověk. Nemůžu říct, že jsem nad věcí a ať si kritici políbí.

Je pro vás cennější příznivý divácký nebo novinářský ohlas?
Je to jako ve sportu, chci všechno. Když dělám film, myslím si, že je absolutně nejlepší. Ale zase se z toho nemůžu zbláznit, je to práce. Chci být nejlepší, ale když nebudu, tak se z toho nepominu.

T.Vilhelmová (redaktorka)

Můžete dělat film po svém nebo musíte ustupovat určitým komerčním tlakům?
Žádné nepociťuju, film investujeme z vlastních zdrojů, částečně máme peníze z České televize a z Barrandova. V žádném případě ale nechci udělat snímek poplatný divákům nebo době. Pracuju přirozeně a jak chci. Ale samozřejmě si přeju, aby přišlo do kina hodně lidí, to je logické.

Na place se vždy sejde několik osobností, jak se vám daří je skloubit dohromady, když každý z nich může mít na určité věci jiný názor?
Lidi jsou originální a neexistuje žádný všeobecný klíč. Je potřeba určitá dávka sociálního cítění a psychologie. Ke každému se musí přistupovat jinak. Je důležité mít respekt, ale z nikoho se nezbláznit. Natáčeli jsme třeba s panem Třískou a kameraman prohlásil, že je to největší hvězda, která mu stála před kamerou. Já si to říkal taky, ale jen do chvíle, než poprvé promluvil a začali jsme dělat. Pak jsem si uvědomil, že k němu musím přistupovat úplně stejně jako ke kterémukoliv jinému herci. Musím mít respekt, ale být tvrdý. Třeba ve fotbale - znám osobně pana Beránka, který je mi moc sympatický. Podle mě máme podobné vidění týmové práce. On se snaží taky pochopit lidi individuálně a najít jim nejlepší roli v týmu. Podobně obsazuju herce, kdo se tam nehodí, toho tam nedám - stejně jako když se sestavuje vítězná jedenáctka.

Může se stát, že má na place někdo jiný názor a vy ustoupíte, aniž byste ztratil tvář?
Když ten názor považuju za správný, tak ano. Na tomhle filmu jsem se naučil jednu věc. Ve chvíli, kdy si myslím, že se věci dějí správně, tak do nich nezasahovat. Dát jim volný průběh - jako ve fotbale. Když trenér vidí, že hráči hrají dobře, tak na ně nemá smysl řvát, aby se vraceli. Když kameraman pracuje, herci taky a funguje to - i když moje představa je trochu jiná - nemá smysl do toho vstupovat.

Zmínil jste fotbal. O vás se ví, že jste velký fanoušek Slavie. Odkdy?
Odmalička, když mi bylo pět let, tak mě táta vzal na zápas do Edenu. Chodili tam ještě pánové Kachyňa, Šašek a Hamšík. V takovýhle partičce od filmu jsem s fotbalem začínal. Nejdřív jsem se tam šíleně nudil, ale jednou jsme dali gól a mě to chytlo.

Jak často se dostanete na Slavii dnes?
Bavíme se o ní s tátou hodně, skoro bych řekl, že víc než o filmu. Chodím skoro na všechny utkání, jezdím i ven, občas i do zahraničí. Snažím se tomu opravdu maximálně věnovat. Znám se s panem Leškou nebo s Jirkou Vrbou, takže kecám do klubu na dálku (úsměv).

A co říkáte letoší Slavii?
Myslím, že máme konečně tým, který je minimálně stejně kvalitní jako v sezóně 95-96, skoro mu věřím i víc.

S Davidem Ondříčkem rozmlouval Saša Kliment