Miroslav Ondříček s Milošem Formanem (Foto: www.theasc.com)

Předsedu představenstva fotbalové Slavie Miroslava Ondříčka není třeba dlouze představovat. Devětašedesátiletý kameraman je proslulý po celém světě. Najde se jen málo filmových fanoušků, kteří by neznali filmy Hair či Amadeus. A že se slavný filmař věnuje i fotbalu? Podle něj nic, nad čím by se měl někdo pozastavovat. "Slavia je moje stará láska. Ale já to nijak nerozděluju. Sportovci i herci jsou kumštýři, jedna profese. Prostě nádhera. A pak je tu ještě jedna věc - narodil jsem se v den, kdy se hrálo derby," říká v rozhovoru pro slávistický web.


Červenobílým barvám jste oddaný celý život.
"Nejvíc jsem si fanouškovství uvědomil po roce 1948, kdy jsme se museli přejmenovat na Dynamo a nemohli nosit své dresy. A pak ve čtyřiašedesátém, kdy vznikl Odbor přátel Slavie, který měl přes patnáct tisíc členů. Slavia pro mě byla vždycky národní, česká záležitost. A když se podíváte na lidi, kteří se s ní spojovali, najdete politické i kulturní osobnosti. Klub pro mě také znamenal české obrozenecké hnutí, studenty, kteří se scházeli, jezdili na kolech, skládali básně, běhali po Císařské louce. Ale abych to nějak shrnul: mám rád naše barvy a jsem taky rád filmařem."

Za filmařskou práci sbíráte jedno ocenění za druhým. Naposledy letos v únoru v New Yorku od American Society of Cinematographers za celoživotní dílo.
"Mám radost, ale je mi z toho i smutno. Ostatní si všimli mé práce. Je hezké, že se o vás ví, je to jaké v té písničce, že jste byl a že jste žil. Smutné je, že jsem tak starý a už končím."

Netočíte od devadesátých let, neláká vás přeci jen ještě se vrátit?
"Poslední film jsem dotočil v roce 2000. Nikdy neříkej nikdy, ale cítím, že už by mi to nedělalo takovou radost jako dřív."

Proč? "To je jednoduché, při naší práci nepracujete jenom hlavou, ale jde také o fyzičku. Ubývá mi sil."

Valnou část kariéry jste prožil za totality. Do jaké míry vás to omezovalo?
"Vždyť já za totality strávil celý aktivní život! Jako většina občanů tohohle státu. Jsem filmové dítě, na Barrandově jsem začínal jako laborant v padesátém roce. U filmu jsem v podstatě čtyřiapadesát let. To by zabilo každého. Ale k vaší otázce. Ve svém povolání nejsem nositel myšlenek, ale ztvárnění, jsem braný jako výtvarník a realizátor. Na nás byl jiný pohled. Manipulovaní jsme však byli všichni, nikdy jsme nevěděli, co režim pustí. Nějak jsem to nakonec přečkal. Když na ty časy dnes myslím... Byl to absurdní svět, tak strašně absurdní. Vzpomínám rád na své mládí, na lidi, se kterými jsem se potkal. Ale nechci si připomínat ty smutné věci, co jsem zažil. A pak - od převratu už uplynulo patnáct let, což je v lidském životě hrozně dlouhá doba."

Točil jste často za hranicemi, nenapadlo vás někdy zůstat "venku"?
"Přemýšlel jsem o tom, balancoval jsem. Ale měl jsem tady tatínka, nejlepšího otce na světě, jak říkám. A hrála tady Slavia! Jak jste jednou na útěku, pak se celý život někam stěhujete a nikde nejste spokojený."

Miroslav Ondříček při zahájení demolice stadiónu v Edenu (Foto: Martin Malý)

V Americe zůstal váš blízký spolupracovník, režisér Miloš Forman. Když se řekne Forman, okamžitě se vybaví jméno Ondříček a naopak... Jak se stane, že vznikne takové pouto?
"Miloš byl na Barrandově pomocný režisér a já druhý kameraman. Sešli jsme se, začali si rozumět a dělali filmy. Na takovou otázku se těžko odpovídá, proč se kamarádíš s tím, a ne s tím... Prostě to tak vyjde. V každém případě je až s podivem, že od dvaašedesátého roku až dodneška se můžeme vidět a povídat si. V umělecké sféře je to velice vzácné."

Jak na společnou práci vzpomínáte? Chytne vás vzpomínka na nějaký film u srdce?
"Rád vzpomínám na Lásky jedné plavovlásky či Hoří má panenko. Ta atmosféra se už nikdy nemůže vrátit. Neznali jsme, co je profesní nebezpečí nebo jak se film dotkne veřejnosti. Bylo to fajn a strašně upřímné."

Existovala tehdy mezi filmaři rivalita?
"Generační rivalita byla a bude. V totalitě jsme ale byli zaměstnanci jednoho studia, všichni jsme měli určitý honorář. Jednotný, takže si nebylo co závidět. Já za sebe můžu říct, že jsem nikomu nic nezáviděl. Nedokážu to."

Miroslav Ondříček (69) je světoznámý kameraman. Narodil se v Praze, kde také začal s filmem. Nejznámější je jeho spolupráce s Milošem Formanem, se kterým natočil Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří má panenko (1967). Na svém kontě má i legendární filmy Hair (1979), Amadeus (1984) nebo Valmont (1989). Spolupracoval i s Passerem, Krejčíkem, Vávrou, Angličanem Andersonem a americkými režiséry Hillem a Mendelem. Za kamerou stál naposledy v roce 2000 při natáčení Riding in Cars With Boys (režie Penny Marshall, v hlavní roli Drew Barrymore). Ondříček už v kariéře pokračovat nehodlá, ale jak sám říká, "nikdy neříkej nikdy". Miroslav Ondříček je držitelem prestižních ocenění - před čtyřmi roky dostal Českého lva za přínos českému filmy, v roce 2001 byl za celoživotní dílo oceněn v makedonské Bitole. Nejvyšší cenu obdržel letos v zimě od Americké asociace kameramanů, které je sám členem. Stal se teprve druhým kameramanem z východní Evropy, jenž ocenění dostal. Před rokem zvítězil Polák Witold Sobocinski. Syn Miroslava Ondříčka David je filmový režisér, autor úspěšných snímků Samotáři či Jedna ruka netleská.

Natočil jste filmy různých žánrů, často velmi odlišných. Dělalo vám problémy se s nimi sžít?
"S Milošem jsme vždycky pracovali s mladými lidmi a těm já fandím. Nerozlišuju Mozarta a Lásky jedné plavovlásky. Nevnímám to jako rozlišný žánr, ale jestli se nám podařilo udělat dobrý, nebo špatný film. Moc mě těší, když někoho potkám po letech a ten mi řekne: dělal jste na tom a tom a to se mi moc líbilo. Což se mi stalo například v Kalifornii, kam přišli studenti a vzpomínali na film Lucky Man, který jsem natočil před víc jak třiceti lety v Londýně."

Takže jste se při práci na filmu nemusel sžívat s prostředím?
"Když děláte, tak nemyslíte na to, jestli jde o gotiku nebo současnost. Někdy je těžší realizace, ale není to tak strašné, spíš fajn. Máte před sebou pořád nové úkoly - kdybyste pořád točil Nemocnici na kraji města, tak se brzo otrávíte."

Mluvíte o realizaci. Laickým pohledem se občas zdá, že se z filmů vytrácí řemeslo a čím dál větší prostor dostává technika. Nevadí vám, že mizí lidský faktor?
"Technika nezná hranice mezi fantazií a skutečností života. Možnosti jsou obrovsky rozšířené. Ale je to spíš obrazové, podívaná pro oči. Koukáte na film, vyvalíte oči, všechno tam lítá. Ale na těhle filmech se nepláče, spíš směje. Dneska se točí takovým závratným způsobem a technikou, že i sami autoři jsou po dokončení filmu překvapení, na čem vlastně pracovali. Jeden kamarád mi vyprávěl, jak točili nějakou scénu. Měli postavený kousíček zdi a světlo od jedné lampy. Čekali jako na vlak a vzadu měly vybuchovat bomby."

Co říkáte tomu, že v dnešní době není problém udělat si kino doma a na DVD discích si promítat ve výborné kvalitě staré filmy?
"Technika prodlužuje životnost. Ve všem. Teď například probíhala soutěž o superstar. Bez mobilů by provozovat nešla. Když máte snímek, který byl vyroben před šedesáti lety, měl určitou kvalitu a myšlenku, divák se k němu vrátí. A ještě k tomu pohodlnou cestou, nemusí jít za filmem, ale film jde za ním do bytu. I když říká se, že technika zabíjí poetiku, vzpomínku. Dřív se chodilo do kina, koupilo se eskymo a koukalo na malé plátno. Vemte si klasickou hudbu - hudební velikáni jako Mozart a Beethoven museli vždy někam jet, sestavit orchestry. A slyšeli je jen ti, co byli v místnosti. A dnes jde vše za člověkem v nejlepší kvalitě. V koupelně, jídelně, autě, lese."

Vy do kina občas zajdete?
"Občas ano. Ale už jsem líný, takže filmy chodí i za mnou."

Máte raději menší kina nebo velké multiplexy?
"Spíš volím větší biografy, tam to hraje, vidíte obraz a kvalitu. Je cítit, že vyrobit film něco stojí. Dneska má divák nádhernou kulisu. Netrpím žádnou nostalgií, staré filmy miluju, ale stará kina ne, k nim velký vztah nemám.

A jaké filmy se vám líbí?
"To není jako když čtete detektivky. Chodím do kina rád. Líbí se mi každý dobrý příběh."