Současný kapitán týmu Radek Bejbl se podílel na velkých úspěších Slavie v devadesátých letech, byl u památného titulu i semifinálového zázraku v Poháru UEFA v roce 1996. Na evropském šampionátu v Anglii pomáhal dobýt stříbro. Dokázal se prosadit i v zahraničí. Po šesti letech se v roce 2002 vrátil zpátky do Slavie. Jak na své úspěchy vzpomíná slávistický srdcař, který 29. srpna oslavil své dvaatřicáté narozeniny?

Vaše jméno je neodmyslitelně spjato s červenobílým dresem, pocházíte však z Nymburka. Vzpomenete si ještě na své fotbalové začátky?
S fotbalem jsem začínal až v deseti, kdy mě do Lokomotivy Nymburk přivedl můj starší bratr Jarda. Do té doby jsem ho nijak organizovaně nehrál, spíš jen ve škole nebo za barákem. Brácha přišel za trenéry a řekl: tady máte posilu. Tenkrát mi to přišlo hrozně troufalé, ale vzali mě a já začal hrát ve svém prvním týmu.

Podobně jako hokejisté sní o NHL, měl jste také vytčený cíl, kterého jste chtěl dosáhnout?
Ze začátku jsem bral fotbal víc jako zábavu, nějaké cíle jsem si moc nedával. Po přestupu do Mladé Boleslavi, která je známá dobrou úrovní mládežnických týmů, jsem se v prvním okamžiku chtěl prosadit tam. To víte, že kdesi v koutku duše člověk sní o tom, že jednou bude hrát první ligu.

Jak jste se ocitl ve Slavii?
Když mi bylo patnáct šestnáct, několikrát za mnou přijel pan Petržela, který tenkrát trénoval ve Slavii áčko. Říkal, že mě sleduje a že se jim líbím, jestli tedy nechci hrát za Slavii. To se těžko odmítá...

Do ligy jste naskočil v 18ti letech a postupem času jste se stal jedním z nejdůležitějších článků týmu, který zažil svůj vrchol v mistrovské sezóně 1995/96. V čem tkvěl úspěch mužstva?
Ve Slavii se tehdy sešla skvělá parta, která byla navíc složena z opravdu kvalitních fotbalistů, o čemž svědčí to, že se potom dokázali prosadit i na mezinárodní scéně. A hlavně tu byli trenéři, kteří věděli, jak nejlépe poskládat tým, aby dobře fungoval.

Dařilo se i vám osobně, v lize jste nastřílel devět gólů...
Je fakt, že mi to tam hodně padalo, hlavně ze standardních situací. Že jsem dal tolik gólů, bylo jen odrazem toho, že se dařilo celému mužstvu. Ta sezóna se opravdu povedla.

To je pravda, při vzpomínce na spanilou jízdu Pohárem UEFA dodnes srdíčko plesá. Přes týmy jako Racing Lens či AS Řím se vám podařilo proklouznout až do semifinále. Na Girondins Bordeaux v čele se Zinedinem Zidanem už ale Slavia nestačila. Napadlo vás tehdy, že tenhle mladíček bude jednou nejlepší na světě?
Na Zidana si velmi dobře vzpomínám, protože jsem v obou utkáních hrál na něj. Už tehdy to byl kvalitní fotbalista a Bordeaux táhl, ale že jednou bude tak dobrý, to se po dvou zápasech těžko dalo poznat.

Jádro mistrovského týmu odjelo na evropský šampionát do Anglie. Po třech týdnech se reprezentace vrátila se stříbrnými medailemi a vítal ji zaplněný Staromák. Byl pro vás tenhle úspěch stejně šokující jako pro celou fotbalovou veřejnost?
S dnešním nároďákem tehdejší tým vůbec nemůžeme srovnávat, bylo tam mnoho hráčů bez mezinárodních zkušeností. Překvapením bylo už to, že se mužstvo na Euro vůbec kvalifikovalo. Podle toho také vypadaly naše ambice před odjezdem do Anglie. Říkali jsme si, že by byl hezký postup ze skupiny, ale bralo se to s rezervou. Že jsme došli tak daleko, to bylo velkým dílem štěstěny. Ta nás ve finále proti Německu trošku opustila...

S úspěchem v pohárové Evropě a na Euru v Anglii přišly nabídky ze zahraničí. Lanařilo vás anglické Coventry či Atlético Madrid. Proč jste se nakonec rozhodl pro španělský klub?
Nabídku z Coventry jsem dostal ještě před Eurem, bohužel jsem ale nedostal pracovní povolení, a tak jsem se rozhodl ještě rok zůstat ve Slavii. Potom se ale ozvalo Atlético, které bylo tehdy na vrcholu. V té sezóně vyhrálo double, tedy španělskou ligu i pohár. Nabídka z takového špičkového klubu prostě nešla odmítnout.

V dresu Atlétika jste si zahrál i Ligu mistrů. Jak na vás zapůsobila atmosféra této soutěže?
Liga mistrů je nejprestižnější klubová soutěž na světě a její atmosféra je jedinečná. Hrají tam nejlepší kluby a nejlepší hráči. Pamatuji se na krásná utkání, která jsme sehráli třeba s Dortmundem nebo ve čtvrtfinále s Ajaxem. Byl to jeden z vrcholů mé kariéry.

Pro Slavii jako by byla Champions League zakletá...
Slavia se o postup do hlavní soutěže pokoušela čtyřikrát a ani jednou nebyla herně lepší než soupeř. Nejblíž byla proti Šachťoru Doněck, to ale zase chybělo trošku štěstí. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se mi v kariéře ještě povedlo hrát Ligu mistrů. Právě v této sezóně je určitá šance, protože vítěz ligy postupuje přímo do skupiny.

Atlético bylo opravdovým velkoklubem, kde se točily závratné sumy peněz. Nepřipadá vám někdy, že vrcholový fotbal je čím dál tím více věcí byznysu a už nejde ani tak o hru samotnou? Takový Real Madrid kupuje jednu hvězdu za druhou, i když je ve finanční ztrátě...
Real Madrid je velký klub a pokud si chce udržet svoje jméno, tak prostě musí kupovat ty nejkvalitnější hráče. V padesátých letech, kdy vyhrál několikrát za sebou Pohár mistrů, měl ve svém středu taky to nejlepší, jinak by neměl takové úspěchy. Je ale pravda, že zvláště v poslední době se na fotbal nabalují obrovské obchodní aktivity, ať je to reklama nebo prodej suvenýrů pro fanoušky. Kluby se snaží prosperovat.

Finanční problémy se dotkly právě Atlétika. V roce 2000 přišel sestup z nejvyšší španělské ligy. Po sestupu z Primera Division jste se rozhodl změnit prostředí. Říká se, že už jste procvičoval anglická slovíčka...
Základy angličtiny jsem měl ještě ze školy, hrát Premier League bylo mým velkým snem, škoda, že to tenkrát v šestadevadesátém s Coventry nevyšlo. V roce 2000 se ozval Sunderland, ale jeho zájem potom opadl. Určité zklamání, že jsem nemohl zkusit anglickou soutěž, tu je, na druhou stranu bych nepoznal španělskou a francouzskou ligu a za tu možnost jsem vděčný.

Ve finále jste dostal dvě konkrétní nabídky, první od Auxerre, druhou od Racingu Lens, proti kterému jste nastoupil v Poháru UEFA jak v dresu Slavie, tak v dresu Atlétika. Jak velký vliv to mělo na vaše rozhodování?
Skutečnost, že jsem už atmosféru v Lens mohl poznat při těchto zápasech, mi usnadnila výběr. Navíc tam hrál Vláďa Šmicer, který s Racingem získal v roce 1998 titul, takže se nejednalo o nějaký průměrný tým. I on mi nakonec velmi pomohl v rozhodování.

Z velkoklubu ve španělské metropoli jste se stěhoval na francouzský venkov. Byla to pro vás velká změna?
Změna to určitě byla, protože jsme se s rodinou přestěhovali ze slunného Madridu do deštivého Lens na severu Francie. Racing byl ale perfektně fungující klub na vysoké úrovni, poznal jsem velmi přívětivé lidi, takže jsme se cítili výborně. Navíc tu nebyl tak velký zájem a tlak ze strany médií, protože Lens přeci jen není ve Francii považován za velký klub.

Lens je malé město se čtyřiceti tisíci obyvateli. Stejnou kapacitu má i tamější stadion, který je prakticky vždy vyprodaný. Znamená to, že na fotbal tam chodí i starci a nemluvňata?
To jistě ne (úsměv). Lens se nachází v silné aglomeraci, kde je více menších měst, takže lidé přijedou i ze vzdálenosti padesáti nebo dokonce sta kilometrů. Podpora fanoušků je tam obrovská, oni s tím klubem opravdu žijí. Racing býval hornický klub a dodnes má ve znaku červenou a žlutou, což znamená krev a zdejší zlato, tedy černé uhlí. Dnes je tam velká nezaměstnanost, takže lidé jsou opravdu vděční, že mají možnost jít na fotbal a odreagovat se. A klub se snaží vyjít vstříc i těm nejobyčejnějším fandům.

V Lens jste si pochvaloval, že se můžete více zapojit do útočných akcí a nejste tolik svázán obrannými povinnostmi. Přesto jste už tehdy začal nastupovat v obraně...
To si vynutily okolnosti. V jednu chvíli se nám zranili čtyři stopeři, a tak jsem musel dozadu. Chvíli jsem si samozřejmě zvykal, z pozice defenzivního záložníka to ale taková změna nebyla.

V obraně nastupujete i dnes ve Slavii. Netáhne vás to ze zadních pozic dopředu?
Považuji se spíše za záložníka než obránce, raději bych hrál v záloze. Občas se snažím vepředu klukům vypomoct, ale moje místo je teď vzadu, kde mě trenér potřebuje víc.

Ve druhém roce vašeho francouzského angažmá přišlo nepříjemné zranění. Přetrhl jste si zadní stehenní sval a přišel prakticky o celou sezónu. Lens tehdy až do posledního kola bojovalo o titul.
Musím říct, že tohle byla asi moje psychicky nejnáročnější sezóna. Zranil jsem se týden před začátkem ligy. Přitom to vypadalo, že budu nastupovat v základní sestavě. Kluci hráli fantastický fotbal a byli na čele tabulky, ale já u toho být nemohl. Zranění se lepšilo pomalu, nakonec jsem musel na měsíc do Německa na rehabilitaci. Po pěti měsících jsem mohl začít trénovat, jenže po pár týdnech jsem si zranění znovu obnovil. Člověk musí začínat úplně od začátku, chybí mu kondička, a když se potom zapojí k týmu, tak spoluhráčům zase nestačí, zvlášť když jsou rozehraní a mužstvu se daří. Tou sezónou jsem se opravdu protrápil. Nakonec jsem odehrál v jednom zápase jen pět minut.

Líbilo se vám více ve Španělsku, nebo Francii?
Lépe jsem se cítil asi ve Španělsku, protože to je krásná země a i místní kuchyně mi chutná o něco víc než francouzská. V okolí Lens jsou ale také pěkná místa, kde se dá trávit volný čas. Člověk si musí vytvořit určitý rytmus života, aby se v cizím prostředí necítil osamoceně. Na druhou stranu v obou zemích jsme se seznámili s příjemnými lidmi, kteří nám to usnadnili.

Po nevydařené sezóně jste se v devětadvaceti letech rozhodl vrátit zpět do Čech. Proč?
Starší syn Ondřej dorostl do školního věku a my jsme s manželkou vycítili, že by pro něj bylo hodně těžké chodit do francouzské školy. Byl jsem velice rád, že mi Slavia vyšla vstříc a že jsem opět mohl hrát v červenobílém.

Nabízí se trošku patetická otázka: co pro vás znamená Slavia?
Slavia je pro mě klub, který mi dal šanci prosadit se v první lize a umožnil mi vyniknout v něčem, co jsem měl a mám rád. Prožil jsem tu nádherné roky a to se prostě v srdíčku usadí.

To nejkrásnější jste zažil ještě v Edenu. Myslíte si, že Slavii přijde na nový stadión podpořit více fanoušků?
Je jasné, že pokud se v Edenu podaří vytvořit hezké prostředí, fanoušci si do ochozů cestu najdou.. Doufejme, že stadión bude stát co nejdřív.

Dlouhá léta jste byl jedním z pilířů reprezentace, kde jste odehrál 58 utkání. Po dlouhém zranění jste ale vypadl z kádru. Trenér Brückner o vás říká, že vás nemusí prověřovat. Na Euro v Portugalsku vás ale nevzal. Nebyl jste zklamaný?
Poslední zápas v reprezentaci jsem odehrál před svým zraněním, takže jsem na nějaký čas vypadl. Změnil se trenér a zformoval si nové mužstvo. Pan Brückner mi párkrát zavolal, ale já byl zrovna mimo hru. Myslím si, že v národním týmu musí hrát jenom ti nejlepší a osvědčení hráči, kteří tvoří kompaktní tým. Reprezentace udělala za poslední dva roky ohromný kus práce a dostavily se úspěchy. Já to beru zcela realisticky, a aniž bych se vzdával myšlenek na nároďák, myslím si, že v současné době není v týmu zapotřebí žádných změn.

Je vám dvaatřicet let. Už jste přemýšlel o odchodu do fotbalového důchodu?
Právě teď jsem na křižovatce, kdy promýšlím, co budu dělat dál v horizontu dvou tří let. Myslím, že ještě tak tři roky budu na nějaké odpovídající úrovni fotbalově stačit. Ale co bude potom, to zatím ještě nevím.

Jméno Bejbl však z fotbalových trávníků možná nevymizí. Kopané se věnuje i váš starší syn Ondřej, avšak zatím ne ve Slavii.
Ondra teď přestoupil ze Střížkova do Horních Počernic, kde bydlíme. Na myšlenky, jestli bude jednou hrát ve Slavii, je ještě brzy, vždyť je mu teprve deset. Nejdůležitější je, že ho ten sport baví a má nějakou náplň volného času. Co bude dál, to se uvidí.