Slavia v dobách své největší slávy - i s Lexou Bokšayem

Lexa Bokšay: Ve Slavii jsem 68 roků

Když slavný brankář Slavie Alexander Bokšay vzpomínal před nedávnem na derby pražských "S" (mohli jste si přečíst v minulém čísle Poločasu), vznikl z původně zamýšleného minirozhovoru zajímavý materiál o fotbale a Slavii vůbec. Protože populární "Lexa" ani v 94 letech zájem o kopanou neztratil. Výkony červenobílých sleduje pozorně i dnes. V mužstvu chytal v letech 1937 - 1943, později v klubu působil i jako trenér mládeže. Povoláním učitel a rodák z Užhorodu získal jako hráč čtyři tituly, v roce 1938 pak přispěl k jedinému vítězství Slavie ve Středoevropském poháru, předchůdci dnešní Ligy mistrů. Bokšay vzpomíná na dobu, v níž míč byl z pravé kůže, místo trávníků zdobila hřiště škvára a hráči si užívali gentlemanskou hru zvanou fotbal...

Chodíte ještě na fotbal?
"Když můžu, tak na Strahov zajdu. Jinak se dívám na televizi. Ono je to v ní někdy i milosrdnější. Když prohrajeme, jsem nešťastný, a když jsem doma u televize, tak to alespoň nikdo nevidí. Víte ve Slavii jsem už 67 roků… vlastně už 68. Za tu dobu jsem zažil všelicos, sestup, postup radost i hodně zklamání."

Jak moc se změnila hra, od doby kdy jste hrál?
"Tehdy se hrál fotbal, dnes se hraje kopaná. Nebyla osobní obrana, byl jiný systém a taky jiní hráči. Ten fotbal byl pomalejší, ale precizní. Nebyly sprostoty, nebyly fauly, nebylo strkání rukama. Dnes je to před brankou více zahuštěné, rychlejší míče zase umožňují střelu z větší dálky."

Ve vybavení je asi celkově obrovský rozdíl...
"My hráli v létě v zimě, na sněhu pořád v tom samém. Staré míč byly kožené, dvakrát třikrát se s nimi hrálo na škváře a byly odřené, což jim občas dávalo nepříjemnou faleš. A když pršelo, tak to bylo opravdu hezký. To bylo nacucaný. Fuj. Současní hráči by se do toho asi ani netrefili. Kopačky jsme dědili jeden po druhým, já je třeba ve Slavii zdědil po Vlastovi Kopeckém."

Jak vzpomínáte na vaše fotbalové začátky?
"Já vlastně nevím, jak jsem začínal. Narodil jsem se a žil na Zakarpatské Ukrajině. Hráli jsme jedna ulice proti druhé, my jsme tam neměli ani dorost, neměli jsme ani žáky. Kopali jsme do hadráku. Když mi bylo šestnáct, tak mě chytli v neděli funkcionáři Rusji Užhorod, zavezli k fotografovi a příští neděli jsem už hrál. Od roku 1927 jsem pak hrál za Rusji deset roků."

Netradiční soustředění pomohlo Slavii k Středoevropskému poháru. V roce 1938 zdvihli slávisté nad hlavu tehdy velmi ceněnou trofej - Středoevropský pohár. postupně vyřadili Beogradski SK, Ambrosianu Milano, v semifinále přešli přes FC Genovu a ve finále pak dokázali udolat i maďarský Ferencvaros Budapešť. K úspěchu pomohlo i neortodoxní soustředění, které mužstvo Slavie strávilo u italského jezera. "Všechno to začalo domácím vítězstvím nad Ambrosianou 9:0. Věděli jsme, že tolik gólů v Itálii nedostanem, i když v dresu milánského klubu tehdy zářil "božský" Meazza. Prohráli jsme 1:3 a čekalo nás semifinále proti dalšímu italskému celku FC Genova. Výbor Slávie rozhodl, že v Itálii zůstaneme a nebudeme se vracet do Prahy. Byli jsme na překrásném místě u jezera Lago di Como, kde jsme prožili opravdu pěkný týden. Nebyl s námi trenér, nebyl s námi lékař, ani masér ani realizační tým, takže jsme to pojali hodně rekreačně. Ve Slavii byli tehdy dobří kluci - Bradáč, Kopecký, Vytlačil a další. Dnes už tohle příjemné soustředění pamatuje jen Olda Nožíř. A já. Ostatní jsou bohužel mrtví. V Janově jsme pak sice prohráli 2:4, ale doma dal Bican čtyři góly a byli jsme ve finále. Na to vzpomínám rád, protože po domácí nepříliš nadějné remíze 2:2 jsem v Budapešti ve svém nejlepším zápase vychytal nulu a po výhře 2:0 jsme získali pohár. Maďarské noviny napsali, že Ferencváros porazil maďarský kluk z Užhorodu, já ale žádný Maďar nebyl, ani jsem maďarsky neuměl."

Jaké to bylo v mužstvu "létajících" učitelů, jak se mužstvu Užhorodu přezdívalo?
"Když jsem přišel na první zápas, bylo to pro mě hodně zvláštní. Poprvé jsem měl na sobě kopačky, já jsem se do toho neuměl ani obout. V kabině, byla to taková dřevěná bouda, nemůže se tomu možná ani tak říkat, nebylo ani umyvadlo ani sprchy nebo něco takovýho. A nejmladšímu hráči Rusji bylo o deset let více než mně."

Až na pár hráčů, učili všichni fotbalisté Rusji na školách. Vy jste nebyl výjimkou...
"Máte pravdu, i ze mě se stal nakonec učitel. Stejně jako jím byl můj otec i moje sestra. Později, když jsem se už přesunul do Prahy, jsem učil na základní škole v Dejvicích. Vydržel jsem tam čtyřicet let a mezi žáky jsem měl třeba Michaela Žantovského nebo bývalého sparťanského šéfa Vlastimila Košťála."

Slavia si vás vyhlédla v roce 1937, jaký byl příchod do tehdejšího předního evropského klubu?
"Měl jsem v té době skutečně štěstí. Do Slavie jsem přišel v listopadu 1937, hned jsem pak hrál Zimní turnaj v Praze. Střídali jsme se mezi tyčemi s Františkem Pláničkou. Na jaře roku 1938 bylo světové mistrovství v Belgii, kde Franta chytal a zranil se. V létě sice začal chytat, ale v Náchodě dostal tři góly a vedoucí mužstva, prokurista banky a bývalý obránce Pechar, mě pak postavil ve Středoevropském poháru proti Beogradski SK. Výkony v této soutěži mi hodně pomohly a zůstal jsem už v brance natrvalo."

Nebylo asi jednoduché nahradit legendárního gólmana brankáře Františka Pláničku. Jak jste spolu vycházeli?
"Myslím, že dobře. Franta byl spíše statický brankař, vynikající na čáře, chytal hodně efektivně. Byl ve své době asi nejlepší na světě. Já jsem oproti němu hodně vybíhal. Odkoukal jsem to od Maďarů a lítal jsem po celé šestnáctce. Byl jsem také vyšší a nedostával skoro vůbec góly z rohů a centrů, poněvadž to všechno bylo moje."

Pak přišla válka, která hodně ovlivnila i fotbal...
"Byl jsem z východu, ale přišel jsem do Prahy, a to mě zachránilo, že jsem nerukoval. Někteří moji tehdejší spoluhráči bojovali proti Rusům jako maďarští vojáci. Většinou se nevrátili, pohltila je buď válka nebo později gulagy. Němci neměli Slavii příliš rádi. Měla typické slovanské jméno, na prsou hvězdu - nikdy jim nebyla po chuti. V lize tehdy ale neměla moc konkurenci, vyhrávali jsme doma i venku. Mě bohužel v roce 1940 potkalo těžké zranění, které mou kariéru přetrhlo."

Co se vám stalo?
"Hráli jsme proti Kladnu, skočil jsem proti míči, vlastní obránce chtěl odkopávat a trefil mě do zad. Dohrál jsem zápas, doktor Studnička, tehdejší lékař Slavie, mi řekl, ať si na to dám teplý obklad, ani on nevěděl, co to je. Já jsem tam zůstal ještě sedět na další zápas. Pak jsem přijel domů, šel jsem na záchod a najednou krev. Tak jsme se začali shánět po doktorovi. V nemocnici na Karlově náměstí, zjistili, že mám natrženou ledvinu. Pamatuji se, že profesor Jirásek tehdy zakázal operovat, nechal mě celého obložit ledem, ležel jsem tak dva týdny. A zahojilo se. Kdyby byla operace, byl bych mrzák."

Po úrazu jste ještě zkoušel chytat?
"Ano, ale do bývalé formy už jsem se nedostal. V roce 1945 už jsem pak jen zaskakoval, střídali jsme se s Finkem, který přišel ze Zlína, a Deršákem. Na jaře pětačtyřicátého roku jsem byl na Moravě totálně nasazený na kopání zákopů. Když jsem se dostal domů na dovolenou, na pět dní, zašel jsem se podívat na Slavii na trénink. Chtěl jsem se také rozběhat a přišel tehdejší trenér Emil Seifert a řekl: pro tebe už místo nemáme. A tím to sklaplo."

Ve Slavii jste pak trénoval...
"Trénoval jsem mladé kluky. Řada z těch chlapců se dostala i do ligy. Třeba Miloš a Ivan Urbanové hráli později za áčko Slavie, Jirka Tichý za Spartu."

Jak vůbec vypadaly tréninky, když jste ještě hrál za Slavii?
"Měli jsme trénink dvakrát třikrát týdně. Kolem bylo tak 1 500 dědků, kteří koukali. Teď, když přijde na Strahov 2000 lidí, tak jsme šťastní, že? Hodně se běhalo, netrénovalo se myslím příliš speciálně, že by se třeba střílelo na brankáře, to ani moc ne. Měli jsme dva rozkopané míče, takže než se na vás ten balón dostal, tak bylo po sezóně. Navíc jsme všichni chodili do práce. Dnes má každý balon, ale někdy do něj neumí ani pořádně kopnout." (úsměv)


S Lexou Bokšayem rozmlouval Martin Hruban.