|
Bývalého gólmana Františka Zlámala spojit s jiným klubem než se Slavií snad ani nelze. K červenobílým barvám ho dovedlo fanouškovství jeho tatínka. Jak vznikla jeho přezdívka Boby, jak velkou roli sehrála v jeho příchodu na Slavii náhoda a jak se vlastně stal masérem - to vše se dozvíte v rozhovoru, který jsme připravili pro náš magazín.
Mnoha lidem se musí zdát, že jste ve Slavii odjakživa, jak jste se vlastně do klubu dostal?
"Na samotném začátku sehrála roli náhoda. Já jsem začal hrát fotbal v Hulíně, pak jsem byl dva roky v Táboře, první rok jsem tam chytal za béčko, další pak druhou ligu. Všimli si mne tam funkcionáři Slavie. Přijel za mnou pan Bartůněk, v šedesátém devátém jsem přestoupil."
Vzpomenete si na svůj první zápas za Slavii?
"Samozřejmě, na to se nezapomíná. Bylo to v Košicích. Střídal jsem zraněného Mirka Stárka, který byl ve Slavii už půl roku."
Jak to tehdy dopadlo?
"Skončilo to dva dva. Bylo to s Lokomotivou Košice. Já si ale vzpomínám i na svůj první zápas v Hulíně proti Slavii, to přišlo pět a půl tisíce lidí. Tehdy chytal Jirka Vošta, hrál proti nám Franta Veselý, prohráli jsme pět nula, ale pro mě jako sedmnáctiletého kluka to byl obrovský zážitek."
Jaké to tehdy bylo přijít do Slavie?
"Když jsem přišel, byl tu Knesl, Franta Knebort, Franta Veselý, Béda Tesařů, Bohouš Smolíků. Byly to pro mne obrovské hvězdy. Říkal jsem si, bože můj, co já tady dělám, vždyť to je ta slavná Slavia. Byl to pro mne úplně neskutečný sen, který se mi splnil. Když jsem proti nim chytal v Hulíně, byli to pro mne doslova "bozi"."
Derby se Spartou musela být už tehdy pěkně vyhecovaná...
"Samozřejmě, to bylo vždycky vyvrcholení ligy. Chodilo na ně mnohem víc lidí než dnes. Ale to se dá samozřejmě říct i o tehdejší lize."
Na titul vaše generace nikdy nedosáhla, mrzí to ještě dodnes?
"Mrzí. Co já jsem hrál ve Slavii, měli jsme k němu velice blízko snad třikrát. Chyběl nám malinkej krůček. Nejblíž jsme k němu měli v šedesátém sedmém roce, stačila nám k titulu remíza na Slovanu Bratislava. Po bezbrankovém poločase jsme prohráli dva nula. Titul nám utekl mezi prsty. To jsme byli blízko. Dodnes to bolí."
Co evropské poháry, které zápasy vám zůstaly v paměti?
"Hráli jsme Pohár UEFA. Vzpomínám si na Carl Zeiss Jenu, vypadli jsme v prvním kole, oba zápasy skončily nerozhodně, prohráli jsme na penalty. Pak Standard Lutych, přiznávám, to utkání byl můj nešťastný zápas. V Lutychu bylo 42 tisíc diváků, fantastická atmosféra a my jsme prohráli jedna nula, dostali jsme gól šest minut před koncem. Tehdy tam měl premiéru mladičkej brankář Michelle Predhome. Pak jsme prohráli v Praze. Dostal jsem tehdy blbý góly, který jsem měl chytit. Jeden byl z dálky, druhý z blízka, ale i ten jsem měl mít. Mám to tady pořád na tapetě."
Opravdu? A kdo si vás po těch letech dobírá?
"Zrovna před týdnem. Začal to trenér Karel Jarolím a Jiří Trenkwitz s Vencou Petrákem se přidali. Jak říkám, mám to přišitý."
Byly hodně vyhecované i zápasy s armádní Duklou Praha?
"Stejně jako jsme neměli rádi Spartu, tak to bylo vyhecované i s Duklou, byl to pro nás komunistický mančaft, přistupovali jsme k tomu jinak. Vzpomínám si na jeden zápas s Duklou o první místo, půl hodiny před zápasem se strhla průtrž mračen. I když jsme prohráli, nikdo z žádného souboje neuhnul, dali jsme jim co proto. Duklu jsme rádi neměli.
Myslím, že se ani vám nevyhnula zranění...
"Měl jsem v kariéře dvě. Jednou jsme hráli v Brně, bojovali tehdy o záchranu. Hned ve čtvrté minutě mi vypadl míč, skočil jsem po něm robinsonádou. Přiběhl ke mně pravý bek a ten místo balónu vzal moji hlavu. Byl jsem v bezvědomí, otřes mozku. Ke konci kariéry jsem měl zranění z přáteláku s Duklou Tábor, v souboji o míč mi vyletěl loket. To bylo také nepříjemné."
Vy jste hrávali i na Slovensku, nestýská se vám po těch cestách?
"Bývaly tam skvělé týmy, dobré zápasy. VSS Košice, Lokomotiva Košice, Slovan a další, trochu to lize ublížilo, federální liga byla na úrovni, bylo to něco jiného."
Na poslední zápas ve Slavii si také vzpomenete?
"Ano, bylo to na Bohemians, střídal jsem Juraje Šimurku. Pak jsem šel hrát na půl roku na hostování do druholigové České Lípy, po něm jsem se na chvíli vrátil do Slavie, pak znovu do Lípy, kde jsem ještě chytal pět let. Fotbalovou kariéru jsme skončil v 1A třídě v Cholupicích, tam jsem ale hrál v poli předstopera, od čtyřiceti do pětačtyřiceti. V obraně mne to hrozně moc bavilo."
Scházíte se s bývalými spoluhráči?
"Samozřejmě, stará garda chodí hrát každé pondělí. Mareš, Pauřík, Herdové, Příložný, Váňa, Mirek Janů, Mirek Beránek, Karel Jarolím si snad taky najde čas, vždy máme nějakého jiného soupeře. Zůstali jsme stejní, nikdo nechce prohrát. Nejvíc je to znát při silvestrovském derby, jsou teď dvě kategorie, nad padesát let a nad třicet pět. Takový Honza Mareš, ten chce vyhrát za každou cenu, až mi přijde, že to je úplně o zdraví.
Kdy vznikla vaše přezdívka Boby?
"To mi dali kluci na vojně. V té době hrál za Manchester Bobby Charlton, měl taky méně vlasů. Zůstalo mi to celý život."
Do Slavie jste se vlastně vrátil, tentokrát na post trenéra brankářů?
"No, popořádku. Na začátku byla vlastně také náhoda. Bylo to v osmdesátém osmém roce, šel jsem pro lístky na slávistický karneval. To byla tehdy fantastická zábava, na kterou chodilo několik tisíc lidí. Potkal jsem Vlastu Petrželu, který sháněl asistenta, a ten mi dal nabídku. Musel jsem se během jednoho dne rozhodnout, jestli dál ještě chytat v Lípě, nebo jít do Slavie.
Nyní jste masérem týmu, jak jste se k tomu dostal?
"Poprvé v sedmdesátém čtvrtém. Byli jsme v Americe, maséři se nevzali, tak já a Jirka Grospič jsme si museli udělat kurzy, a kdo nehrál, musel masírovat. Tam jsem se k tomu dostal poprvé. Po příchodu do Slavie jsem pomáhal s masážemi Přemku Čechovi. Když se stal vedoucím mužstva, přišel za mnou pan Ježek, že budu dělat dočasně maséra. Vlasta Petržela říkal, že to stihnu obojí - trénovat brankáře i masáže. No a jak to u dočasných věcí bývá, tak to tak i zůstalo.
Masér bývá někdy takovým zpovědníkem týmu, svěřují se vám naši fotbalisti také?
"Spíš takové ty legrácky, hecování. Někdy se svěří, ale to nemohu vyprávět, váže mne zpovědní tajemství. To musí zůstat jen mezi námi"
S kustodem Václavem Petrákem vytváříte přímo nerozlučnou dvojici, jste velcí přátelé?
"Venca si toho pamatuje mnohem víc, rád připomíná, že chodil s tatínkem ještě na Slávii na Letnou. Viděl snad všechny slávistické zápasy, takové znalosti nemá nikdo. Jsme kamarádi hrozně dlouho už od doby, kdy se stal kustodem.
Nevytáčí vás nějakými vtípky, je tím docela známý...
"To víte, že jo. Přiznávám, že se občas i pohádáme, ale na sportovních věcech, na tom hlavním, se vždycky dohodneme. Jak se to říká, jsme velcí kámoši."
Co všechno musíte pro tým zařizovat?
"Venca Petrák zařizuje vlastně všechno, nakupuje dresy, kopačky, zařizuje praní prádla, je toho hodně. Snažím se Vencovi pomoct. Hlavním cílem je, aby všechno klapalo, aby se hráči mohli plně soustředit na zápasy, aby je nic nerozhodilo, vše bylo připravené. Je to servis, který musí klapat."
Všiml jsem si, že zápasy na lavičce pěkně prožíváte...
"No pro moje nervy je to katastrofa, to snad bylo lepší, když jsem chytal v bráně. Třeba s Boleslaví, to snad nemůže být klidnej nikdo. Neuznají nám gól, pak nám vyloučí Karla Pitáka, to snad musí vytočit každého. Pak v Olomouci. To byla poprava. Přes čas, balón za čárou, ruku vidím na padesát metrů, a to říkají, že už toho moc nevídím, druhý gól po faulu na Holeňáka, to byla katastrofa."
Čeká vás nabitá sezóna...
"Já se na všechno těším, Slavia Pohár UEFA potřebovala jako sůl. I když na začátku nevyšla Liga mistrů, ale člověk musí být realista, Anderlecht byl lepším, na jeho vyřazení by bylo potřeba spousta štěstí."
Věnoval jste zatím celý život fotbalu, nelitujete toho maličko?
"Určitě nelituju. Jedině mi někdy zamrzí, jak sportovním životem rychle utíká čas. V létě jedeme na soustředění, zájezd, pak začne liga a už jsou Vánoce. Život přímo letí."
Váš syn Roman se také věnoval fotbalu?
"Kopal za žáčky ve Slavii, pak v dorostu na Aritmě, byl dobrý. Pak hrál ještě na vojně. Profesionální kariéru ale neudělal. Fandí Slavii."
Kdybyste mohl Slavii splnit nějaké přání, jaké by bylo?
"Nám s Vaškem bylo moc líto stadionu v Edenu, když se boural, přál bych jí stadion a titul. Jen to nejlepší."
Autorem tohoto rozhovoru je redaktor www.slavia.cz Ondřej Zlámal. Ačkoliv je mylně s panem Františkem Zlámalem celý život spojován, jedná se jen o shodu jmen.
|
;)
;)