|
Tomáši Pekhartovi se splnil sen, který mají asi téměř všichni čeští fotbalisté. Stal se fotbalistou slavného zahraničního klubu. Mladý útočník se s námi podělil o své zkušenosti z angažmá v Tottenhamu Hotspur. A netajil se s tím, že je to pro něj zatím jen tvrdá dřina.
Jak se vám, Tomáši, v Tottenhamu daří?
„Začátky byly hodně složité. Hned zkraje jsem si poranil kotník, první tři týdny jsem netrénoval, už si asi pomalu říkali, jestli to byl dobrý nákup. Teď jsme s akademií odehráli čtyři kola, ve kterých jsem dal čtyři branky, už by to mělo být lepší.”
Po takovém angažmá touží asi každý fotbalista, byly nejtěžší ty první dny, kdy jste sem přišel?
„Já jsem tu byl na první stáži před dvěma lety, takže jsem alespoň přibližně věděl, do čeho jdu. Už si mne tu pamatovali, byli přátelští. V tom problém nebyl. Ale zvykám si stále, není to jednoduché.”
Pomáhal vám hodně Radek Černý?
„To byla samozřejmě skvělá pomoc, všechno mi vysvětloval, po trénincích mne vozil domů. Čekají s rodinou dítě, je to pro něj složitější než pro mne. Ale těším se, až mne vezme s sebou na golf. Je to jeho velká záliba.”
Už máte řidičák?
„Ne, ještě ne, měl jsem jen pár lekcí autoškoly, je to tu složité, jezdí se na druhé straně vozovky. Bydlím kousek od tréninkového centra, je to pět minut cesty.”
Nastupujete za tým akademie, co to přesně je?
„V sobotu hrajeme za fotbalovou akademii, to je asi obdoba našeho dorostu. Hrají v ní týmy, které nejsou ani tolik známé. Je to hodně vyrovnaná soutěž. V úterý nebo ve středu hraju za rezervu.”
Jak moc náročný byl přechod na anglický styl fotbalu?
„Jak je to tvrdé, jsem poznal hned na prvním tréninku, hrál jsem pět minut a už mi někdo skluzem udělal výron. I na tréninku, když se jde hrát na malé hřiště, tak si všichni berou chrániče, jde se do toho naprosto naplno, žádné šetření. Navíc jsou všichni velice nároční, když jsme vyrovnali zápas ve Watfordu po prohraném poločase 0:2, nikdo to nebral. I když jsem dal dvě branky.”
Co tomu říkali, když byla Tottenhamu nalosována Slavia?
„Sledovali to v televizi a hned po losu na mne a na Radka Černého všichni křičeli, že budeme hrát se Slavií. Byl to můj sen si proti ní zahrát, škoda, že jsem se nedostal alespoň na lavičku.”
Jak vypadá váš tréninkový den?
„Není to tak, že by někdo patřil třeba jen do týmu akademie. Týmy se prolínají. Včera jsem byl od 9:30 trénovat s akademií, pak mi řekli, že mám čtvrt hodiny pauzu, od jedenácti jdu s áčkem. Ti trénují do tři čtvrtě na dvě, po obědě jsme měli trénink v posilovně. Fotbalem se vlastně zabývám celý den, na závěr mívám i trénink s individuálním trenérem Ricardem, kterému se říká skill coach, nacvičuje jen techniku, kličky, zakončení.”
Chodí se starší hráči naopak rozehrávat s akademií nebo rezervou?
„Občas, naposledy s námi byl třeba Edgar Davids.”
Jsou tréninky těžší než ve Slavii?
„Čekal jsem, že fyzická příprava bude mnohokrát těžší než ve Slavii, tam se běhá často bez balonu. Tady je všechno s míčem, žádné soustředění zaměřené na fyzičku. Častokrát máme dvoufázový trénink, všechno ve velkém tempu. Devadesát minut se nezastavím.”
Hlídá se tu přísně životospráva?
„Jídla v kantýně jsou jenom pro sportovce, za nadváhu jsou obrovské pokuty. Každý týden se měří podkožní tuk, je to docela přísné. Já mám ale čisté svědomí, já jím jen v tréninkovém centru.”
Jak vás přijímají ostatní, nechovají se jako velké namyšlené hvězdy?
„Když se na ně dívám v televizi, tak si říkám, jak jsou to slavní fotbalisté. Ale když jsem s nimi na tréninku, tak se chovají naprosto normálně. V jiných klubech možná dávají starší hráči najevo ostatním, že jsou něco víc. Tady to tak ale není. Všichni jsou na stejné úrovni, nikdo se nepovyšuje.”
Co angličtina?
„Učil jsem se tři roky v Čechách, ale ten místní slang mi dává zabrat. Mám dvakrát týdně dvě hodiny se soukromou učitelkou.”
Máte čas na něco jiného než na fotbal?
„Je to bez toho auta složité. Každý den navíc končím v pět, šest hodin. To akorát tak dojedu domů. Najím se a jdu spát. Někdo si může přečíst v novinách Pekhart je v Tottenhamu a závidět mi to. Je to sice hezké, ale co za tím je, to nikdo nevidí. Je to odříkání, jsem tu sám. Myslím, že mi moc pomohlo, že jsem ze Sušice odešel ve třinácti letech do Prahy. Bez téhle zkušenosti bych to možná nezvládl. Je to opravdu těžké. Rodiče tu byli jen na začátku, mám webkameru a internet, tak jsem v kontaktu s přítelkyní a kamarády. Je to pro mne zatím hlavně dřina.”
Foto: Martin Malý, text: Ondřej Zlámal.
|
;)
;)
;)
;)